|
27 Leden 2009
Posted in
Ostatní
V posledních pár měsících se stále více probírají různá bezpečnostní opatření a omezení, která mají vytvořit určitá pravidla modelářského provozu. Nepatřím mezi hazardéry a myslím si, že naopak patřím do té skupiny modelářů, kteří mají onen přirozený strach ze způsobení škody lidem kolem sebe. Ten „rozumný strach“ jsem si posílil i při posledním letu s mým P-51 Mustang. Tohle éro o rozpětí 1700 mm a osazené 4T Saito 20 ccm mě přestávalo poslouchat právě ve chvíli, kdy jsem točil zatáčku nad koncem letiště a letadlo směřovalo v noži na nedaleké golfové odpaliště plné lidí. Co jsem v té chvíli zažíval nejde ani popsat. Bezmocnost se mísila se snahou NĚCO udělat a vše kořenil strach potlačovaný extrémním vyplavováním adrenalinu. Tehdy při mně stáli všichni svatí a mě se podařilo model stočit směrem k přistávací dráze. Pak už ale řízení úplně vysadilo a model se na cca půl plynu zřítil k zemi zhruba deset metrů od dráhy. Měl jsem neuvěřitelné štěstí a jedno velké ponaučení, že létat nad prostorem, kde se pohybují lidé nemusí být zrovna bezpečné.
Od této příhody uplynulo zhruba půl roku a já naplno pocítil pravdivost mého předchozího ponaučení.
Byla to krásná lednová neděle. Jako téměř každý letošní víkend se sešla naše „novoroční“ modelářská parta na polétání ve Skuhravě u Jablonce. Sluníčko, teplota na nule a všude okolo spousta čistého bílého sněhu. Naprosté bezvětří jen umocnilo dokonalou pohádkovost onoho dne. Létání se dařilo a každý z nás se opájel příjemným pocitem z úspěšných a dlouhých letů svých modelů. Tomáš si na tento den přivezl krásného konstrukčního CAPa od Hyperionu a byl takovou „bílou vránou“ mezi námi, kteří ten den proháněli modely z EPP. CAP létal skvěle a Tomáš, ač se s ním teprve sžíval, ho skvěle vodil po obloze. Já v přestávce létání, kdy se mi dobíjela baterka rozložil své křesílko a uvelebil se na místě, odkud létám. Vyhříval jsem se na sluníčku když jsem nad sebou uslyšel příznačné pištění tříďáku. Zvedl jsem hlavu a viděl jak se přímo na mě řítí ve střemhlavém letu a pod plným plynem Tomášův CAP. Jediné co jsem v té chvíli stačil, bylo sklonit hlavu. Pak už jsem jen ucítil náraz do šíje a pronikavá bolest mě shodila z křesílka do chladného sněhu. Ač model váží jen o něco více než jeden kg, náraz byl tak silný, že vrtulový kužel dokázal i přes několik vrstev zimního oblečení proseknout pokožku a jak jsem až druhý den po lékařské prohlídce zjistil, tak také natrhnout sval. Tato nehoda dopadla ještě relativně dobře. Jen stěží domýšlím, jaké by byly následky, kdybych hlavu nesklonil a model se zasekl místo do šíje, do hlavy. Pak by chvilková ztráta kontroly nad svým modelem způsobila podstatně větší a možná i fatální následky.
Věřím, že pro všechny přítomné je tato nehoda natolik odstrašující, že maximálně zvýší svou opatrnost při létání a budou se snažit podobným incidentům předcházet.
Jelikož létám i s podstatně většími a těžšími modely než byl Tomášův CAP, je pro mě tato „osobní“ ukázka síly modelu a razance s jakou umí devastovat to co se mu postaví do letu, opravdu velikou motivací k dodržování všech bezpečnostních pravidel, které teď víc než jindy pokládám za opodstatněná a rozumná.
| < Předchozí | Další > |
|---|